V Charkově 24. května po téměř tříměsíční pauze vynucené ruskými útoky obnovilo provoz metro. Jeho stanice během bombardování sloužily jako protiletecký kryt. FOTO: SITA/AP
Musela jsem včera telefonicky uklidňovat několik hysterií.
Lidé se vrátili do Charkova a, s prominutím, jim přeskočilo.
„Všude říkají, že oblast je osvobozena, ruské okupanty vyhnali,“ vzlyká Ira, a v mobilu slyšet salvy dělostřelectva. „Říkali, že ve městě je ticho.“
Ira v televizi viděla krásné věci: v Charkově sází květiny, znovu zapnuli fontány, starosta Terechov se usmívá v nově spuštěném metru…
Popadla dvě děti a spěchala do rodného města na kdysi útulnou Krasnodarskou ulici. To je v Saltovce, ve čtvrti na severovýchodě Charkova, která byla dlouhé týdny nejvíc na ráně.
Ne, samozřejmě, připravila se předem – požádala přátele, aby šli podívat, v jakém stavu je její dům. Dům je celý. „Hurá, hurá,“ zvolala Ira a nadšeně zabouchla kufr někde u Užhorodu. „Ane, všechno tady hřmí, obchod je poloprázdný, škola rozbitá, školka zavřená, plyn není, nechápu, co dělat,“ řve Ira. „Vždyť jsem četla zprávy, a Charkovčané psali, že město ožívá.“ Místo do znovuzrozeného města přišla Ira na rumoviště. Tak to vidí, tak to slyší, tak to cítí.
Nemluvím o situaci v Charkově, ale o vnímání, které je subjektivní.
Pojmy „ticho“ a „hluk“ jsou relativní. Pro ty, kteří neopustili město, je v poslední době opravdu tišší, a pro ty, kteří se zotavili z neustálého ostřelování, to zní jako nesnesitelná kanonáda. Mimochodem, ani Ira, ani její děti válku na vlastní uši neslyšely. Manžel je 24. února ráno odvezl z Charkova. Ano, dívaly se na zprávy. Ano, viděli fotky ruin. Toto jsou však jen kousky skládačky, ze kterých nelze udělat skutečný obraz.
Například ve zpravodajství se sotva mluví o chodnících obsypaných drobnými střepinami skla, jak to je v Saltovce téměř všude u domů. Jako maličkost, ano. Ale pokud jste pejskař, tak je to důležité. Lenu například nezajímá situace s benzínem, ale potřebuje vědět, jestli jezdí autobus č.j. 45. A pro Sašu je možnost tankovat zásadní, do kanceláře se musí motat přes celé město.
Alla se vrátila na své přízemí a netuší, co se stalo s výtahy. A pro Fimu, obyvatele mrakodrapu, je to otázka číslo jedna, aby se rozhodl, zda se má vrátit. Je jí 55 let a trpí záduchem. Vítě nutně potřebuje k práci internet, jinak pro něj nemá smysl vracet se. Pro Světi je důležité pochopit, zda pyrotechnici u domu zkontrolovali dětské hřiště, zda ordinuje obvodní pediatr a zda otevřeli oddíl pro malé gymnastky.
Miša se vrátil do centrální části města as radostí popisuje chuť cappuccina v jeho oblíbené kavárně, zatímco Oxana na okraji Charkova může pít kávu nanejvýš doma, i když je elektřina.
Na co to vzpomínám? Vrátit se nebo ne? Pro Charkovčany neexistuje univerzální odpověď. Jako ani pro obyvatele jiných měst, kteří by se nejraději rozjeli domů z evakuace. Je důležité to pochopit.
Ira, která dnes pláče do telefonu na Krasnodarské ulici, ujela více než tisíc kilometrů v naději, že se vrátí do dvacátého třetího února. A ne do dnešního Charkova. V důsledku toho se namísto štěstí dočkala nové úzkosti, pocitu křivdy a zklamání.
Nebuďme jako Ira!
Dvacátý třetí únor 2022 nikdy nepřijde. Všechno bude jinak. Nejprve je to obtížné, pak je to snazší a jednoho dne bude lepší.
Abychom doma nebrečeli, musíme se pokusit zjistit malé detaily před návratem. Všechno, na čem přesně nám záleží: zda je byt v pořádku, zda dovezli inzulín, zda se vrátil kadeřník, veterinář, trenér, zda se otevřela školka, obchod, posilovna. Co budeme dělat, čím můžeme být městu prospěšní.
Potřebujeme sílu. Mír. Vítězství. A výdrž do setkání.
